Unknown Unknowns

Hm, tak když jsem se rozhodnul psat o UU a (life) risk managementu a vygooglil jsem si toto sousloví, netušil jsem, že budu muset odcitovat politika:

"There are known knowns; there are things we know that we know.
There are known unknowns; that is to say there are things that, we now know we don't know.
But there are also unknown unknowns – there are things we do not know, we don't know." 

~ Donald Rumsfeld

Popravdě toto pronesl D.R. až v roce 2002, tudíž si myslím, že to někde přečetl, protože tato myšlenka musí být nepochybně starší deseti let. Budu muset sáhnout do mně bližší a mnohem objektivnější statistiky a vytáhnout Nassima Taleba a jeho zajímavé postřehy:

"we humans, facing limits of knowledge, and things we do not observe, the unseen and the unknown, resolve the tension by squeezing life and the world into crisp commoditized ideas"

He calls for cancellation of the Nobel Memorial Prize in Economics, saying that the damage from economic theories can be devastating.

(A spoustu dalších na Wikipedii).

Ja bych se tu chtěl (krom Ludic fallacy, na které tu teď není bohužel prostor) zabývat UU a  Black Swan,  v kontextu lidského rozhodování o svém životě a fenoménu jít štěstí naproti:

"The main idea in Taleb's book is not to attempt to predict black swan events, but to build robustness against negative ones that occur and be able to exploit positive ones."

Pojištění proti černým černým labutím je v dnešním nejistém světe samozřejmností. Exploitace pozitivních highly improbable pozitivních událostí je ale velice zajímavý fenomén, který jen málokdo ve svém životě využívá, hlavně především z důvodu zaboxování všeho, co děláme, do přesných hranic. Pokud si ale člověk přizná, že neví, že je spoustu netušených možností, může jim vyjít naproti drobnými krůčky s prakticky nulovou hodnotou, přičemž potencíální odměna může být neúměrně vysoká, stejně jako ztráta v případě negativní black swan.

Nejlepším příkladem přilákání pozitivních labutí je rozhovor. Zjistil jsem, že je v okolí spousty lidí, kteří jsou velmi zajímaví, inspirativní, mají spoustu nápadů a projektů a po seznámení mi velmi obohacují život. Spolucestující v letadle, týpek vedle na sedadle v čekárně (na cokoliv), kamarádi mých kamarádů, dlouho nevidění kamarádi, prodavači, prostě všichni, se kterými můžeme přijít do styku. Cenou za krátký rozhovor je čas, odměnou je minimálně potěšení z konverzace, dále ale objevení myšlenek dosud neobjevených, nových pohledů na svět, pozvání na pivko, spolupráce na projektu a zbohatnutí do nevídaných dimenzí. Nebo odkaz někam dále, nabídka zaměstnání, doporučení někam, doporučení nečeho či odrazení od něčeho a někoho. Samozřejmě to samé platí jak nejen o lidech, ale i o knihách, článcich, filmech a hudbě.  

V předchozím připadě dotyčný investuje čas, nicméně může investovat i jiné prostředky: částečku své práce, peněz (a la angel investors) či těla (a la darování krve). Ze všeho může zejít obrovský pozitivní výsledek, který má přímí nebo nepřímý (ale zásadní) dopad na UU-pozitivistu.

Jak mi jeden životní filosof tuhle řekl: chodím štěstí naproti, roztrušuju drobky a rozhazují sítě. A na drobky a do sítí se mi po těch letech nachytalo tolik zajímavostí, že jsem teď zavalen možnostmi, z nichž je jedna lepší než druhá a já mám jediný problém: kterou z nich si vybrat.

Iceland, střípek severu

"I was something and then I met you." ~ Icelandic arrivals hall

Rozpraskaná zem, nedaleký gejzír a temné mraky zarámované zakulaceným okýnkem letadla. Lehké mrholení a odjezd autobusu sladěný s přílety letadel. Dokonale hladká silníce mezi průrvami čediče a tufu. Vítr, déšť a Reykjavik. Could you BE anymore typical?

Myslím, že málokdy potěší stereotypy u nějaké země více než u Islandu. Příroda je tu opravdu jako z obrázků, jimiž se tu živí nemalá skupina fotografů, u kterých nevím, jestli tu mají fotky zadarmo, nebo jestli je tu pořídit omamné fotky tak jednoduché, že mají setsarka těžké, aby nad ostatními vynikli. Zřejmě něco napůl...

Ostrý kontrast tvoří neustálé pnutí, výbuchy, dravost a mladost země s pohodovou náturou místních. Zatímco příroda jednou za pár set let otráví třetinu dobytka, Islanďan se na vás usmívá za přepážkou nudného zaměstnání i v devět ráno po propařené noci.

Jedno z velkých štěstí bylo slunné počasí, jedno z nejteplejších let v současné historii země. Zemi obkružuje silnice č. 1 a my sledujeme jižní pobřeží směrem na východ. Ráno nás vítá bezvětří, jasné nebe, deset stupňů a paprsky zpoza různých Jökullů. Dopoledne nám slunce opaluje pravé ucho a vítr se po desáté hodině zvedne na úroveň mladého orkánku, který dříve nebo později přinese nějaký mrak, který lehce zdramatizuje oblohu a neponechá prostor letargii a lennosti. Domky ukryté v zákoutích hřbetů hor zobecňují tento rytmus a člověk ví, že si ještě musí přidat déšť, popřípadě sníh, aby mu před očima vykvetl obraz farmáře, který na podzim shromažďuje svoje ovce za léto roztroušené do různě vzdálených vulkánů. Na večer se vítr se západem slunce uklidňuje a teplota leze dolů jako my do spacáků, které nějak nemají dostatečný počet vrstev a vlákna se zdají být víc než dutá.

Barev je na Islandu jak mraků, nejčastěji vyrazí dech nebarevná šedá. Silně kontrastuje s jasnou modrou a zelenou, které jsou takové alpské, nicméně pampeliška na pozadí sopečného popelu navodí směs dojmů hraničících s přehodnocením životní filosofie. Vodopádová bílá rozřezává šedozelenou na dvě části a její vějíř přidá kýčovitou dvojduhu, která nezapadá do neidylického pozadí vyprahlých nažloutlých písečno-kamenitých vrchů. Železitany se míchají v průzračné vodě se zelenými řasami, kouř z vařící vody zahaluje údolí do mlhy a tím tlumí ostré erozní linky na srázech. Importovaný lišejník pokrývá pláň plnou pseudokráterů, možná-lidsky-vytvořených mužíků a obrůstá ostré kameny, čímž vytváří dojem miliónů polštářků poházených ve smutné a neživé krajině.

Reykjavík působí ve srovnání s ostními "capitols" se svými třista tisíci obyvateli asi jako s třema sty dvě stě let zpátky. Jde přejít za hodinu, oběhnout za hoďku a půl, nabízí pítka, spoustu soch, street-art, hospůdky s pivem Viking a outdoor obchody s cenovkami navozujícími pocit, že tu chudáci lidi musí chodit nazí. Pár let po krachu země působí vzdušný opera-house, bělostná muzea a hypermoderní domky lehce cynicky. Móda bezostyšně slučuje americké péřové vestičky, norské pletené svetry, francouzské přehozy, španělské legíny, goretexové kalhoty a windstopperové čepice do takového všehovíru a individualizmu, že se tu člověk cítí v čemkoliv dobře, samozřejmě Čech je ve svých Rejoice kostkách poznat na sto metrů.
 Na ostrově se potkávají dvě kontinentální desky nejen kolem jezera Thingvellir, ale i v obchodě 10/11 svým názvem a sortimentem podobným americkému seven-eleven a těstovinnovými omáčkami Euroshopper našemu Tescu. Staronorská literatura na bleším trhu je prokládána Fifty Shades of Grey, kostýmky na jihoamerický karneval se prodávají vedle vlněných svetrů, severská metallová trička vedle asijských čajů, banana cakes a keňských náušnic.

Symbolem ostrova je neohrabaný Puffin stělesňující sebestřednost vtipů Islanďanů. Neohrabaný příbuzný tučňáků se smutným pohledem je napadán při lovu ryb ostatními ptáky, s rybou v zobáku vypadá jak s knírkem a přistává tak, že brzdí vpřed vystrčenými nohami, protože to neumí křídly. Tragikomickou náturu zdejšího evolučního vtipu dokresluje gejzír, který sám sebe vyhodil do povětří, či vulkán, který si na sebe při erupci vylil jezero. Nejoblíbenějšími suvenýry jsou trička s nápisy "Don't mess with Iceland, we've got ash!", "I had sex with an elf. 5 minutes ago, 59 people like it.", outdoor kondomy a podvazkové punčocháče z tlusté vlny.

Odlet s low-cost Iceland Express nepřekvapí obří frontou, bleskovým odbavením, bezproblémovým security-checkem a nástupem do letadla pěšmo po letištní ploše. Odlétám za jasného počasí do anglických šedých mraků a sleduji spolucestujícího upravujícího fotky ze své superzrcadlovky na MacBook Air v Lighroomu. Stereotypem zde začínám i končím.